Table nejsou rock'n'roll

Table jsou dva mladý kluci, Dominik Gajarský a Roman Štětina, oba v současný době studující na pražské AVU.
Kluci nejsou ani omylem moc cool a už vůbec nejsou rock'n'roll - čili obecně nesplňujou základní požadavky na to, aby o nich Vice psal. Jenže! Jenže vydali tohle jaro desku "We are not longer the same" a ta zní mnohem líp než většina současný český produkce, ba dokonce nezní ani moc jako česká nahrávka (a věřte, že to je kompliment). Takže jsme si řekli - mrdat na rock'n'roll - a rozhodli jsme se vyzpovídat  tuhle electro-synth-post-punkovou dvojku, jejíž nahrávka většinu redakce českýho Vice upřímně baví.

Vice: Všichni o vás pořád píšou jako o plzeňský kapele. Jste z Plzně?

Roman: To nejsme. Je to fáma. Zatím jsme dali jeden rozhovor a ten se donekončna opisuje. Control C - control V. Teď se pouštim do kritiky současný český kritiky, ale bohužel ty média tady fungujou tak, že od sebe opisujou jednu informaci, která byla jednou někde uvedená, aniž by nám zavolali a zeptali se. Já jsem z malý vesničky ze severozápadu Čech, Perštejn se to jmenuje.

Dominik: Já jsem z Havlíčkova Brodu.

V: Jak ta fáma vznikla?

R: No vzniklo to tak, že jsme se s Dominikem potkali v Plzni, kde jsme studovali na Ústavu umění a designu, v ateliéru u Michala Pěchoučka a Dušana Záhoranskýho.

V: Mě to připadalo divný. Plzeňáci o sobě rádi tvrdí, že mají silnou hudební scénu, tak jsem si řikal, jestli si tu fámu nevytvořili v Plzni sami.

Roman: No, to je značně nadsazený. V Plzni se nic moc neděje. Tam jsme se bavili sami. Občas jsme chodili na diskošky, do Stodoly, kde nás nějakou dobu nechali pouštět si vlastní hudbu, ale pak je to taky začalo srát. Pak jsme chodili do vysokošloskejch klubů, protože tam bylo levný pivo. Občas jsme chodili do takovýho smutnýho klubu Vat na Americký (hlavní plzeňská třída). Bylo vidět, že tam do toho nalili hrozný prachy, ale nechodili tam žádný lidi. Ale co se týče hudby, tak to vůbec nemělo smysl.

V: No v Plzni to moc nefunguje, ale máte pocit, že to někde funguje? Myslim tu komunitu lidí, který si to mezi sebou řeknou?

D: My jsme se potom přestěhovali do Prahy. Nejdřív jsme do Prahy ale začali jenom dojíždět - na výstavy a na koncerty.

R: No a teď jsme tady, ale občas jsme tak švorc, že bysme rádi na akce, ale nemůžeme. Děje se toho moc - dva až tři koncerty za tejden se vstupem, to je pro nás utopie.

Vice: Poslední dobou se toho začalo dít tolik, až se to nedá stíhat...
R: Já nevím, jestli je to udržitelný

D: To se ani nestihneš těšit

Vice: Hele, ale posun dopředu to je.

R: No, jsou tu v podstatě dva kluci, který to všechny ty koncerty dělaj. A mě štve, že na takhle malým rybníčku, se to začíná rozhádávat. Přitom jim oběma jde o to stejný. AMka jedou takovou tu pózu, že správný je prodělat. Taky by si jednou mohli říct, tak dneska neproděláme.

V: To je součást českýho klišé, ne? Že na hudbě nebo na umění bys neměl vydělávat. Že když vyděláváš, tak se zaprodáváš..

R: Z mý pozice je těžký tohle říct, ale je to podle mě takový dědictví komunismu. Lidi byli zvyklí si dělat kulturu sami a zadarmo, takže klukům přijde, že kdyby na tom vydělávali tak je to nějakej nástroj establishmentu...

V: Můžu se zeptat, jak jste přišli na název kapely? Já jsem si totiž poprvé,když mi někdo řek, že bych měl jít na Table, že to je dobrý, řek, že na kapelu s takhle divnym názvem notabene z Plzně určitě nepůjdu...

R: Název byl tak za půl dne, ale asi neni nic extra.

D: My jsme měli mít první koncert ve studentskym rádiu a museli jsme si rychle vymyslet název. Nejdřív jsme chtěli nějaký zvířata. A chtěli jsme název v angličtině. Pořád tam bylo něco s parohama...

V: Jo jo, z nějakýho důvodu jsou všichni na výtvarnejch školách posedlí parožím a mysliveckou kulturou, ne?

D: Tak my jsme o tom uvažovali ještě před tím než se tohle klišé na školách stalo tak populární.

Taky jsme to řešili, jestli se tak žádná jiná kapela nejmenuje. Potom, co jsme pod tím názvem ale začali vystupovat se vyrojila celá řada dost tragickejch kapel s stejným názvem (smích)...ale když to uznáme za vhodný, tak se klidně přejmenujem. Nejsme s tím názvem zas tak zžitý.

V: Kdy jste vůbec začali s hudbou?

D: Tak Roman dělal už kdysi takový zvukový instalace. Oba jsme měli něco s hudbou už na gymplu.
R: To byli takový radio artový věci...elektroakustický věci hlavně pro rádio. Dominik hrál už na základce na kytaru..
D: Jo, hrál jsem na kytaru takový kompozice a nahrával to a vypaloval jsem si cédéčka a tak. Pak jsme se potkali s Romanem. Ale jsme rádi, že je tahle zvukově-umělecká etapa za náma.

No, ale pořád je to takovej konceptualismus, ne? Myslím v tom smyslu, že v populární hudbě existujou dva proudy - ten, kterej vzniká organicky, a ten za kterým je nějakej koncept, všechen ten post-punk a syntetizátory...

D: Jo, to máš pravdu, ale určitě pořád hrajeme písničky, byť s jednoduchým textem...my jsme si hned na začátku řekli, že chceme zpívat anglicky...i když to ze začátku působilo trochu lekle. Hodně lidí se na nás na tu angličtinu ptá. My jsme věděli od začátku, že to chceme anglicky

V: No tak vy vycházíte z hudby se kterou je angličtina bytostně spjatá..

D: No to je přesný. My jsme na anglicky mluvený hudbě vyrostli. Já si nedokážu vybavit žádnou českou kapelu, kterou bych byl schopnej obdivovat.
R: Možná Shalom

V: To jsem rád, že je zmiňujete. Shalom a Oceán jsou hodně zesměšňovaný, přitom obě ty kapely měly ve svý době fantastickej zvuk...

D: Je to tak. Trochu to tady rozvířili, ale s postupem času se z nich stala masovka...to už bylo tragický.
R: No, jen jsem chtěl říct, že si nedokážu představit, že bysme zpívali česky. Ta hudba je o repetitivnosti a ten text k tomu je vlastně taková symbolická formule, zaklínadlo a ta angličtina k tomu sedí.

V: Já myslím, že bysme si tady mohli přiznat, že v popu je text doprovodnej. Dost často je to fakt shit, lidi třeba znají písničky, ale vůbec neví o čem se tam zpívá..a to i anglicky mluvící. Pak je ti najednou třicet a poprvé si třeba poslechneš text svojí oblíbený písničky, z dob kdy ti bylo patnáct a zhrozíš se, jakej je to nesmysl..

D: No jasně. A co si budeme povídat. My taky chceme, aby ten text byl srozumitelnej nejen pro Čechy.

V: Takže máte v plánu vyjet s Table někam ven?

R: Určitě. I pro nějakou vlastní zkušenost. Nechci, aby to znělo nafrněně, ale hrát pravidelně, třeba dvakrát do měsíce, v Praze je pro nás moc.
D: No a mě jako posluchače by to ani moc nezajímalo, chodit pravidelně na nějakou místní kapelu.

V: Ale vy jezdíte hrát i mimo Prahu, ne?

D: No docela se to daří. Hrajeme v Bratislavě, v Olomouci, v Hradci Králové, v Ostravě...

V: A kde jste měli zatim nejlepší koncert?

R: V Olomouci jsme hráli skvělej koncert, to byla nějaká hospoda. Vešlo se tam maximálně tak 20 lidí. Ten klub se jmenoval tuším Vertigo. Pak v Litoměřicích jsme hráli v jednom kostele, to bylo taky výborný. Pak Hradec Králové, kde jsme hráli v nějakým nízkoprahovým centru, tam jsme hráli s M2. Kolem Hradce docela funguje tahle scéna.

V: Šli jste vědomě proti takovýmu tomu klišé "českýho zvuku" - myslím všechna ta elektronika, co zní hrozně podobně - eost, roe deer, umakart? U vás ten českej vliv neslyšim.

D: Tak mi jsme to vědomě nikdy neřešili. Že bysme si řekli, tak jim just ukážeme, že to jde dělat jinak

V: No asi ten váš netypickej zvuk souvisí s tím, jakou hudbu jste poslouchali. Co to bylo?

D: Toho bylo strašně moc. V tom období, kdy jsme byli v Plzni, jsme hodně poslouchali 80tky.
R: Já jsem v tý době, když mi bylo tak dvacet, tak jsem objevil Morrisseyho a The Smiths, ale myslim, že to tam není moc slyšet.

V: To ne, spíš jsou tam slyšet novější kapely, který vychází z Joy Division, Cabaret Voltaire nebo Siuxsie...

D: Tohle jsem poslouchal hlavně já. A taky jsem hodně poslouchal kapelu Liars. Ale nikdy jsme nechtěli bejt a priori v opozici vůči český hudbě.
A hlavně ten první rok, co jsme spolu začali hrát jsme zněli uplně jinak  - to byl takovej electro-folk, proto možná ten blbej název, kterej si pořád ještě zachováváme.
První půlrok jsme během koncertů seděli. Seděli jsme za stolem. Roman seděl za notebookem a já jsem hrál na takový casio klávesy..
R: Hele, to nebylo tak blbý...
D: Mě to hrozně připomíná takový ty sound artový projekty...aby se za náma mohli promítat diáky. Bylo to děsivě ambientní. To bylo poprvé, kdy nás oslovil Jakub Hošek, ve Skutečnosti - přišel za náma a nabídnul nám jestli u AM necheme vydat cédéčko.
R: To fakt nechápu, jak se mu to mohlo líbit. Já kdybych teď slyšel to, co jsme dřív hráli, tak bych z toho koncertu rychle odešel... potom jsme ty tracky začali zrychlovat a předělávat...my máma vlastně pořád ty samý tracky, jen je pořád předěláváme - dřív ale zněli jako Coco Rosie.

V: A když byste měli definovat, kam jste se vyvinuli? Co hrajete teď?

R:  No můžeme se shodnout na tom, že je to post-punk + elektro.
D: Já jsem se v těch žánrech nikdy moc nevyznal

V: Já myslím, že se v nich dneska už nevyzná nikdo, ale všichni to předstíráme...

R: No teď psala Veronika Mayerová o novým stylu coldwave, a je prej nám to podobný, tak asi jo. A v jedný hodně špatný recenzi nedávno napsali, že hrajeme takový český elektro indie...

V: Nemělo by to bejt možná spíš indie electro?

R: No byla to špatná recenze, ale byla to jedna z mála českých reakcí na tu desku. Nemá cenu si stěžovat, ale venku tak špatný recenze nevychází. Tam vyšlo něco na pár blozích, i když jsme tu desku poslali asi na dvěstě adres, co jsme dostali od Tomáše Kopáčka (Mon Insomnie). Nebyly to adresy jako Pitchfork, ale normální blogy hudebních fanoušků. Chtěli jsme si konečně přečíst nějakou objektivní, neopsanou recenzi. Na pár blozích, který sami sledujeme, se pak ta deska objevila, takže to pro nás byla určitá satisfakce.

V: to je zajímavý vidět, jak ty tradiční kanály, jako jsou hudební magazíny pomalu přestávají mít váhu..jak s tou decentralizací vkusu se postupně přesouvá mnohem víc váhy na samotný uživatele, bloggery a tak.

R: No, to je vidět i v pop kultuře. Kapely hrajou daleko víc než dřív a je to dobrý pro fanoušky, i když ta nabídka je najednou tak obrovská a dělá se hromada koncertů. Ono se to ale časem asi zase nějak uzemní. Mě se líbí, když jsou ty koncerty ten hlavní rozšiřovací kanál. Stejně máš největší zážitek z toho, když vidíš hrát kapelu na živo.

V: A nevadí vám, že díky tomu se už pravděpodobně nestane, že se stanete masivně populární a budete vyprodávat haly pro pět tisíc lidí?

D: Já myslím, že i teď se objevujou kapely, který to dokážou. Takže to neni nemožný. Lidi budou pořád chtít zažít tu sdílenou zkušenost - viz třeba ty Liars nebo Health. Tyhle kapely prošly podobnou cestou a teď ty haly naplňujou.

V: Viděl jsem jedno vaše video a hodně mi připomnělo The Horrors. Co si o nich myslíte?

D: No, jsme z nich zklamaný. Mě se původně hodně líbili, ale potom jsem viděl nějakej koncert a slyšel tu jejich první desku. U nich byl hodně důležitej producent, kterej je celý udělal.

V: A je ten silnej producent nezbytně špatnej? Sex Pistols taky udělal McLarren...

D: No špatný to neni, ale když vidim ten koncert a oni nejsou schopný to zahrát živě, tak to neni moc dobrý. Lepší jsou případy,kdy ta kapela to zvládne obojí - udělat skvělou desku, ale taky to zahrát živě.

V: Co můžete ještě říct k We are not longer the same, desce, která jste tenhle rok vydali?

R: My jsme na tý desce dělali od tý doby, co jsme spolu. Občas se někde dočteme, že to vznikalo asi rok, což neni pravda, protože my sami nevíme, jak dlouho jsme na tý desce dělali. Původně jsme to chtěli taky vydat na vinylu, ale to se ukázalo jako utopie. Takže jsme to dali k downloadu a vydali jsme si sami cédéčko. Finančně na tom pomohli i kamarádi.

V: Takže to nakonec nevyšlo pod AM180, jak se původně anoncovalo?

R: No, nevyšlo, ale klidně můžeme říkat, že vlastně vyšlo. My jsme Kubovi zavázaný, protože nás objevil a staral se o nás na začátku. Cédéčko jsme si vydali sami a ta značka AMka je na něm z čistě osobních, ideovejch důvodů.

V: Fajn, deska je po nějakejch peripetiích venku a teď co dál? Nepřesunete se z angličtiny třeba do španělštiny, aby mohli český média psát, že hrajete electro indie ve španělštině?

D: Né, to teda né. Máme nějaký zásady. Třeba nehrát na vernisážích - to jsme si zakázali. To je vždycky smutný. Já se vždycky cítim trapně, když vidim nějakou kapelu hrát na vernisáži. A taky máme zásadu nemít speciální požadavky na koncertech. Ale vlastně to funguje jako takový naše alibi. Když po nás někdo chce něco, do čeho se nám nechce, tak řeknem, jo promiň, ale my máme takovou zásadu...

R: No a teď hlavně hrát, děláme na dalších písničkách..řešili jsme nějaký remixy. PopperC nám chtějí něco udělat. A taky bysme chtěli časem pořídit nějaký analogový nástroje a trochu se odpoutat od počítače. A hlavně hrát!

Foto: Radeq Brousil

Publikováno: Viceland, 05/2010

(Tohle je původní, nepublikovaná verze rozhovoru!)