Vincent Moon / Rozhovor

Znáte Vincenta? Jestli ne, tak byste měli. Vincent je totiž jeden z nejproduktivnějších filmařů, který chodí po týhle planetě - za posledních pár let natočil víc než 300 krátkých filmů, videí a dokumentů. A nejenže točí hodně, točí taky zatraceně dobře. U jeho videa máte pocit, že hudebníkům dejcháte na záda a jezdíte po hmatníku. Vincent umí blízkost a intimitu.A my ho máme rádi. A nejenom my - R.E.M., Mogwai, Arcade Fire, Lhasa de Sala, Beirut, Grizzly Bear, Caribou, Wyclef Jean, Sigur Rós a stovky dalších ho mají rádi taky. Rozhovor nám dal během zastávky v Paříži, kam se vrátil, aby sestříhal svůj poslední projekt Boomtown Babylon.


Na čem právě pracuješ?
Vincent: Právě dělám videodokument Boomtown Babylon. Jde o mix fotek a videa, kterýma se snažíme mapovat extrémně chudý polozapomenutý místa na světě. Dělám na tom s dalšíma kamarádama. Je to můj první střet s tímhle žánrem, takže se snažím experimentovat, jak to jen jde, ačkoliv mi ten koncept není zas tak blízkej. Simultáně taky připravuji pár krátkých hudebních filmů, které většinou vznikají přímo na cestách…

Co tě vůbec vedlo k tomu, že jsi začal filmovat?
Hele, asi to byla náhoda. Když mi bylo osmnáct, začal jsem studovat film. V tý době jsem nevěděl nic o filmu ani o fotografii nebo o umění obecně. Byl jsem, upřímně řečeno, dost nekulturní (smích). Neměl jsem žádnou silnou motivaci, ale pak se ve mě něco zlomilo. Vzešlo to podle mě z toho kontaktu s takovým množstvím umění. Potkával jsem hodně lidí v mým věku, který měli zápal a bavili se o věcech, o kterých jsem já neměl ani tušení. Když mi bylo asi devatenáct, dal jsem si pět let na to, abych se doučil všechno, co jsem do tý doby ignoroval. Pět let jsem intenzivně vstřebával, čet a snažil se posunout dál. Měl jsem velký štěstí, že jsem žil v Paříži a všechno, co jsem chtěl vidět nebo zažít, bylo na dosah ruky. Od tý doby dost přemýšlím o tom, jak na sobě pracovat, jak si určovat cíle, kterých chci dosáhnout a jít si za svým. Další náhoda a štěstí bylo, že jsem ve stejný době jako film začal studovat taky fotografii. Byla mi bližší než filmová režie. Nedoved jsem si představit, že bych někdy měl dělat filmy jako John Ford. To mi nebylo blízký. V tý době jsem taky objevil dva hodně důležitý fotografy - Michaela Ackermana a Antoina D’Agatu. Jejich přístup k fotografii mě úplně odstřelil. Normálně mi změnil život. Potom jsem objevil Petera Tscherkasskyho, kterej mě výrazně posunul k tomu, co vlastně dělám doteď - k filmu…

Jasně - tvoje životní láska musí bejt dokument a film…
To určitě. A cestování. Nejradši jsem na cestě někam - v podstatě bezdomovec, kterej se potkává s lidma, natáčí je a vyměňuje si zkušenosti. Ty opravdu krátký videa, který dělám nejčastěji - říkám jim maličkosti, fungujou jako suvenýry, zástavky v čase. Jako když namaluješ něco na kousek papíru pozdě v noci u stolu v baru a ta kresba tam zůstane pro někoho dalšího, kdo si sedne ke stejnému stolu.
Zároveň ale dodělávám delší dokument - stříhám film “Chyby květin” (La Faute de Fleurs) o japonským hudebníkovi Kazuki Tomokawovi. Je to jeden z nejlepších materiálů, který jsem zatím natočil.

Vždycky mě zajímalo, jak svoje filmy distribuuješ. Děláš si všechno sám nebo ti někdo pomáhá?
To záleží na rozsahu a dýlce projektu, ale u většiny z nich, zvlásť u těch krátkých hudebních filmů, je to kompletně DIY. Většinou na nich nic nevydělam, takže je jen předávám dál volně přes internet a šířím je přes blog. Občas si říkám, že bych s propagací potřeboval trochu pomoct. Vlastně je to jediná část toho procesu, kde by se mi pomoc hodila. Všechno ostatní si udělám sám (smích).

Takže máš kompletní kontrolu nad tím, jak film dopadne?
Hele, bohužel né vždycky. Stinná stránka toho, když pracuješ hodně online a děláš věci fakt DIY způsobem je, že většinou nepodepisuješ s nikým závazný smlouvy. Většinou to není potřeba. Já svoji práci zakládám na důvěře k lidem, který natáčím, protože většinou pracuju s muzikantama, kterejch si hodně vážím. Je to jednoduchý, ale trochu naivní. Nechci to ale měnit, protože by pak moje práce ztratila ten punc důvěry. Bohužel, ne vždycky se to vyplatí.

Slyšel jsem o problémech s dokumentem Miroir Noir, kterej jsi točil pro skupinu Arcade Fire…
Jo jo, někdy by bylo lepší smlouvu mít. Když jsem točil film o Arcade Fire, řekl jsem si o ní, ale jejich manažer - mimochodem, pravděpodobně nehorší člověk, kterého jsem v celý hudební branži potkal - to absolutně odmítnul… Nakonec jsem přišel o většinu materiálu, kterej si půjčil jejich šílenej zpěvák a začal film sám stříhat. Ten konečnej film nemám rád a odmít jsem tam bejt uvedenej jako režisér, takže se ve filmu jen objeví: ”nafilmováno Vincentem Moonem”. Pořád mám ale rád některý sekvence…

Třeba závěrečnej koncert?
Jo, ten působí i přes všechny zásahy fantastickým dojmem.

Tvoje filmy mají zvláštní haptickou kvalitu a působí hodně intimně. Připomíná mi to americkou fotografku Nan Goldin, která kdysi řekla, že nechce bejt oko, které pozoruje, ale ruka, která se dotýká povrchu..

Máš rád Nan Goldin?
No jasně.

Já jí miluju. Nejen její práci, ale i celou legendu kolem ní. Myslím, že mě vždycky přitahovala možnost setkat se s hudebníkama, který sem obdivoval víc, než samotnou hudbu, kterou produkovali. Zajímalo mě, jak se vyjadřujou, jejich divnosti a vnitřní svět. Ta dynamika je ale u každýho jiná. Záleží na konkrétních lidech, se kterými pracuješ… I když ani výraz ”pracovat” se tady moc nehodí - jde o povídání, jako když jdeš s někým na drink a zároveň diskutujete, vyměňujete si názory… Pro mě je moje práce hlavně sociální zkušenost, kde se - aspoň doufám - všechno děje přirozenou, nenásilnou formou. Pro mě je důležitý to, že můžu předat něco z těch hudebních objevů, které na cestách udělám. To je vždycky satisfakce.

Určitě nás oba dva ovlivnila Nan Goldin. Kdo další tě formoval?
To je důležitá otázka, kdo tě formuje, komu dovolíš, aby ti zatřás světem, dojal tě a ovlivnil. Teď mám pocit, že žijeme v době, a k tomu jsem dospěl docela nedávno, kdy konkrétní vlivy už nic neznamenají, protože díky novejm technologiím máme přístup k tak obrovskýmu arzenálu vizuálních vjemů, hudby a umění. Teď je mnohem důležitější umět si v tý změti vybrat, ukočírovat to, ale když to zvládneš, může tě to obohatit. Takže teď už nemůžu říct, že jsem ovlivněnej jedním nebo deseti lidma. Jde o tisíce různejch vlivů, které jsou všude kolem nás. Jasně, na počátku mě ovlivnili konkrétní umělci - Peter Metler, Tscherskassky, Bela Tarr, Koudelka, Jia Zhang Ke nebo Goddard - ale nikdy jsem nepřestal hledat. Pokud žiješ podobně nomádským způsobem života jako já, může tě kdykoliv nová zkušenost, kterou nečekáš, posunout diametrálně jinam. Momentálně už nemam vůbec představu, co nebo kdo mě ovlivňuje, svět sám se stal tou hlavní inspirací. A experimentování s přírodníma drogama je další možnost. Nedávno jsem si dal halucinogenní houby a pak jsem šel na Avatar, bylo to skvělý… (smích).

Jak pracuješ - jsi ten typ, co pracuje rychle a intuitivně nebo jsi ten typ, co se patlá hodiny s každým střihem?
To se dost střídá. Někdy střih ve filmu ani nepotřebuju. Jsem obojí - pracuju rychle, ale jsem perfekcionista. Moje hlavní výhoda je přetlak energie. To je důvod, proč o filmu nepřestávam přemejšlet. Pořád experimentuju s formou. Někdy se ale zaseknu s celým filmem na jednom nebo dvou střizích. Snažím se v tom najít rovnováhu. Někdy mi dojde, že samotnej syrovej film je míň důležitej než střih a výběr těch správnejch momentů. Když mi to dojde, pracuju hodně rychle.

Víš vůbec, kolik filmů jsi už natočil?
Myslíš těch delších dokumentů nebo těch krátkejch “maličkostí”? Tak to úplně přesně nevim. Nemám žádnou hierarchii, abych stanovil, kterej film je důležitější. Myslím ale, že celkem jsem dokončil už přes 300 filmů.

Taky jsem se dopočítal k podobnýmu číslu. To za těch pár let není málo. Musíš bejt workoholik…
Svým způsobem jsem. Extrémní! Ale natáčení je pro mě taková možnost seberealizace, že si skoro neuvědomuju, že jde o práci. Pro mě je to jako jídlo a spaní.

A máš představu, kdy přišel ten zlomovej moment a lidi si tě začali víc všímat?
To přišlo po tom, co jsme natočili video s Arcade Fire ve výtahu. Po tomhle filmu lidi začali hodně mluvit o projektu Take Away Shows (Koncerty s sebou), kterej jsme dali dohromady s kamarádem Chrydem z La Blogotheque. Po tomhle videu si mě lidi zafixovali jako “toho chlapíka, který natáčí muzikanty na divnejch místech”. Původně mě štvalo, že mají lidé potřebu dávat mi nějakej label, nějak mě zjednodušit do jedný věty, aby si mě zapamatovali. To je nevýhoda týhle éry informací, ale už to beru jako součást hry. Pro mě bylo důležité přimět hudebníky zahrát si někde bez přítomnosti hysterickejch fanoušků, jen tak z legrace, pro samotnou lásku k hudbě.

Počítam, že jsi dosáhl toho bodu, kdy ti lidi volají sami. Oslovuješ ještě sám muzikanty, který tě zajímají, když s nima chceš pracovat?
Je to mix obojího. Čím dál víc mě zajímaj hudebníci, který dělají hudbu, která jde úplně mimo rock nebo pop. Většina lidí, se kterýma chci momentálně točit, o mě v životě neslyšela. A tím je to samozřejmě zajímavější. Jeden z posledních lidí, které jsem natáčel, byl kambodžskej muzikant Kong Naye, starej slepej kytarista, kterej hraje chapaye (speciální odnož kambodžský kytarový hudby). Ten člověk o mě v životě neslyšel. Většina muzikantů, který mě sami kontaktují hraje indie-rock a ten mě už prakticky nezajímá.

Před pár lety jsi natočil i dokument o Havlových. To je zvláštní páreček. Dokonce ani v Čechách se o nich moc neví. Jak jsi se k nim dostal?
Jejich CD se ke mně dostalo přes kamaráda Bruce Dessnera, kterej hraje v kapele The National. Dostal jsem desku “Malé modré nic” (Little blue nothing), ale pár let mi trvalo, než jsem přišel na to, kdo ti dva jsou. Oni fakt žijou hudbou. Žijou tím a kašlou na společnost. Minulej listopad jsme s nima udělali v rámci festivalu CPH DOX v Kodaňi promítání mýho filmu o nich, ke kterýmu Havlovi hráli živě. To je moje oblíbená vzpomínka. To spojení jejich hudby a obrazu bylo jako splněnej sen.

Takže se ti pořád stává, že tě někdo hudbou překvapí nebo dojme? Nestala se z toho rutina?
Vůbec ne. Ten moment dojetí nebo okouzlení tam pořád je, a možná silnější než kdy dřív. Když jsem na cestách, přijedu do města, který vůbec neznám a začnu se ptát místních po zajímavý lokální hudbě. To je hrozně napínavá mise. V lednu jsem byl takhle v Bolívii, kde jsem se snažil vypátrat Lzumilu Carpio, zpěvačku s fantastickym hlasem, ale ona byla bohužel tou dobou v zahraničí. Ale to samotný pátrání bylo dobrý. Natáčení Konga Naye v Kambodži bylo taky skvělý. Byla to pro mě pocta. V Buenos Aires jsem strávil celý den natáčením Juany Moliny a přitom jsem si řikal - tohle je daleko víc než jenom hudební session. V Argentině jsem taky díky kamarádovi objevil zpěvačku Soemu Montenegro, byl to nezapomenutelnej hudební zážitek. Soema je pravděpodobně nejúžasnější zpěvačka, kterou jsem filmoval - v momentě, kdy začala zpívat jsem se nemoh ubránit, rty se mi roztáhly do úsměvu a začal jsem brečet. Podobnou zkušenost mám s Nakaido Kazumim, kterého jsem filmoval v Osace. Myslím, že film bude asi to nejlepší, co jsem zatím dal dohromady. Je tam šestiminutová scéna z noční procházky, bez jedinýho střihu - absolutní jednoduchost a krása.

A kdbys měl vyjmenovat svoje nejoblíbenější hudebníky, all time favourites?
Mám oblíbenou americkou kapelu, která se jmenuje The Luyas. Vojtěch a Irena Havlovi jsou další oblíbenci. A můj poslední objev je kambodžskej zpěvák Sinn Sisamouth. Sinn byl v Kambodži populární popový zpěvák v 60. letech a natočil obrovský množství hudby. Potom ho ale zabili, stejně jako většinu důležitých umělců, Rudý Khmérové. Zkus si ho vygoolovat.

A kdyby sis měl vybrat soundtrack k filmu o sobě?
Hm… co třeba ticho? Nakonec se k němu všechno vrací. Myslim, že bych si vybral krásu ticha.

Fotka: Nina Mouritzen

Publikováno: Viceland, 30. 4. 2010